Rozhovor s Elli Staníkovou. Vytvořila kamarádka Renata.

 

Rozhovor s Elli Staníkovou. Vytvořila kamarádka Renata.

1.část rozhovoru

Ahoj Elli, už jsem od tebe slyšela tolik načtených videí, ale nikde jsem nenarazila na rozhovor s tebou. Nerada děláš rozhovory?

Přesně tak, nerada! Je lepší mlčet a lidi si jen myslí, že jsem hloupá než promluvit a potvrdit tuto skutečnost! (smích) Ne, to je fór. Prostě jsem raději schovaná za bukem.

Jeden astrolog mi řekl, že klamu tělem, tedy, že vypadám jako naivní holčička, ale uvnitř to bude asi složitější. No a s tím vnitřkem je to pravda. Jako holčička už nevypadám, ale ráda se bahním v katastrofických scénářích a sleduji co je uvnitř. Uvnitř v člověku, proč je takový jaký je, proč dělá to, co dělá atd. Vciťuji se a hodně prožívám. Ty štíří energie, které mám v horoskopu, se zkrátka nezapřou a obsáhnou i zájem o duchovní věci, Boha, vesmíry a smrt. Na smrt myslím vlastně každý den. Není dne, abych si na ni nevzpomněla. Samozřejmě, když jsem byla mladší, tak jsem ji nebrala v potaz, ale s přibývajícím věkem ano.

Tak to jsme vzaly hned od začátku pěkně po štírovsku, ale ty jsi přece vystudovaná herečka? To mi moc nejde dohromady.

To jo, já chtěla být herečkou nebo učitelkou už od první třídy, pamatuji si dodnes, jak se mě paní učitelka ptala, čím bych chtěla být, a já řekla zcela jasně a bez okolků herečkou nebo učitelkou.
A obojí se splnilo. Zvláštní, že už jsem to tenkrát věděla, že tomu tak bude. Tím chci říct, že to nebylo až tak povrchní a náhlý nápad, že bych snad chtěla být herečkou, jen abych mohla být slavná. Bylo to nějak ve mně napsáno. Ale víš, co bylo mou motivací jako dítě stát se herečkou?  Toužila jsem mít na sobě všechny ty krásné princeznovské šaty! A jediná cesta jak se k nim dostat, bylo přece stát se herečkou! (smích)

Ale herečky nechtějí jít do kláštera, že? Pořád mi to nějak nesedí.

Je to tak, v době, kdy jsem končila konzervatoř, jsem měla jeden duchovní zážitek, který mě ujistil v tom, že Bůh je, ač jsem věřící předtím nebyla. A od té doby jsem se tak nějak měnila. Hořela jsem pro Boha, chtěla dělat dobré skutky, chtěla jsem být už ne slavná, ale svatá. Chtěla jsem do kláštera. Začala jsem jezdit do velkého krásného kláštera do Choryně u Valašského Meziříčí, kde pobývalo asi 150 řeholních sester Řádu Svatého Kříže, byl to obrovský klášter s hospodářstvím, skleníky, několika budovami, prostě nádherné a tak romantické, to víš, chtěla jsem taky zkusit nosit ty řeholní šaty!

Ale nakonec jsem se přece jen musela jasně rozhodnout: řeholnice nebo herečka, a jelikož jsem zrovna v té době dostala nabídku angažmá v divadle v Českém Těšíně, šla jsem tam. Ale byl to strašný vnitřní boj. Měla jsem pocit, že zrazuji Boha, když nebudu řeholnicí.

A jak se z herečky stala učitelka?

Divadlo je krásné, to je pravda, ale divadlo je především řehole, jak říkal můj profesor herectví zasloužilý umělec Miloslav Holub.  Nese to sebou spoustu námahy, stresu i odříkání a zklamání. Třeba, že nemůžeš všem důvěřovat anebo hrát vše, co chceš. Jednou jsem musela hrát kluka v jedné pohádce, to bylo pro mě utrpení! A taky jsem se chtěla vdát a mít děti. A zrovna v té době, kdy jsem
o tom přemýšlela, se naskytlo volné místo v našem městě na ZUŠ obor literárně dramatický, tak jsem tam šla a nelituji.